Pouze on je důvodem, proč ještě pořád dýchám...

ahoj.. začínám trochu chmurně a obyčejně, protože mi do smíchu moc není.. včera večer jsem byla naprosto psychicky na dně, jímala mě příšerná tíšeň a už jsem nechtěl nic jiného, než to všechno jedou provždy ukončit.. ale neudělala jsem to... stejně jako vždycky jsem z toho dostala strach a musela jsem dlouho přemýšlet nad tím, jak to udělat, aby mě to usmrcování nebolelo.. ještě jsem na nich nepřišla... doufala jsem, že dnešek bude jiný, lepší, usměvavější, ale nebyl, byl tisíckrát horší...  on je pro mě vším, teď  to konečně chápu a jsem si tím naprosto jistá... bez něj se mi žít nechce a myslím si, že to ani nedokážu..

bohužel jinak to nejde.. on je jiný než já, je naprosto skvělý, obdivovaný, milovaný, chytrý a nádherný, zatímco já si v každé společnsti připadám tak trapně a vždycky musím přemýšlet nad tím, jak moc tady těm lidem vadím atd... pokládám si otázky jako:  "Myslíš si, že už si všimli, že se ti na nose objevila kopa černých teček?",  "Nechovám se moc směšně?", "Proč semnou vlastně kamarádí, když nemám ani trochu vkusu a krásy?"... a tak to prostě jde dál a dál... jsem dokonalý příklad člověka s malým sebevědomým.. někteří z vás to naprosto nechápou.. jde hlavně o to, jakou má člověk povahu a jak si umí užívat života... kdybych srovnala svůj život a život mojí kamarádky, která je ím nejštastnější člověkem kterého znám, nenašla bych žádné rozdíly, ovšem já jsem ta, která je věčně smutná, tichá, naštvaná, nesvá, nesebevědomá, prostě ta, co má věčně černé brýle.. zatímco moje kamarádka vyfasovala ty nejrůžovější... 

(kdyby jsi jen věděl, jak moc ho mám ráda)

omlouvám se, pokud tento článek nestál za nic, ale bohužel silně pochybuji o tom, že mě by se někdy podařilo napsat něco zajímavého, poutavého nebo inteligentního.. mě? takové malé, hloupé a naprosto nevýznamné holce?... nikdy