Giselle | jarní splín

Do háje! Co to se mnou je? Jsem totálně otrávená a podrážděná. Místo mého oblíbeného procházení se ze školy raději sednu do trolejbusu, zakaboněná, všechny naprosto ignoruju, jedu a jedu, vystoupím, jdu se vstyčenou hlavou, očima dokořán, ale přesto nic nevidím, neslyším. Nevnímám hloupé automobily, které mě míjejí, nejvnímám zamilované páry, které se všude rojí (jsou jako otravný hmyz), nevnímám dokonce ani sama sebe. Prostě jdu, dokud nedojdu domů. Doma to není o nic lepší. Na stupidní učení té stupidní látky do těch stupidních předmětů nemám náladu ani náhodou. Školní věci mě deprimujou snad ještě víc, než škola samotná, proto je všechny švihnu někam pod stůl a vydávám se hledat tichý kout. V jednom pokoji řve bratrova hudba, pravidelně, každý den. Je to slyšet přes všechny dveře. Venku blázní blázni se sbíječkama. Usadím se do nejvzdálenější místnosti a čtu si knihu. Hlavou mi místo toho létají šílené myšlenky. Všchny ty věci, které mě celý život štvou. Je to opravdu otrava. Všechno je mi totálně jedno. Už více než týden nejsem schopná poslouchat nic jiného než Adele a její smutnou (impresivní) hudbu, která křiklavě kontrastuje s úchylnými interprety, které slyším denně, ve škole, v rádiu, v televizi, v obchodech. Jsem strašně unavená, ze všeho. Včera jsem spala celé odpoledne, potom jsem myslela, že asi umřu, když jsem doháněla učení v noci. Achjo.
 
  Nemám chuť se bavit. Ani trochu. "Nechceš s náma večer posedět?" - "Ne." Co na to jiného říct. Nemám peníze, boty se mi rozpadají, za chvíli budu postávat u silnice. Dnes jsem viděla asi stopadesát lidí v kraťasích nebo sukních! Co všichni blázní?  Asi mi z těch věčných slunečních brýlí hrábne. V životě jsem nevlastnila jediné pitomé sluneční brýle! Nejraději bych se ještě zachumlala do mrazivé zimní nálady. Chvíli jen tak poseděla a mračila se na celý svět. 

Ale jedno pozitivum tohle všechno má. Připadám si nad věcí. Nic mě nevyvede z míry. Všechno se mi zdá tak malé, bezcenné, neškodné. Začíná se mi to všehcno líbit...