Podzim je úžasná věc. Pokaždé když jdu domů přes park a prodírám se závějemi té oranžovo-žluto-červené nádhery, chce se mi lehnout na zem a házet listy všude kolem sebe. (Což bych samozdřejmně nikdy neudělala!) Ve škole je to teď hrozně fajn. Učitelé už nás nepovažují za takové blbečky (nebo nám to nedávají tak najevo jako minulý rok) a občas nás i pochválí. Spolužáci jsou úžasní, řekla bych, že právě jim vděčím za to, že je ze mě tak šťastný člověk. Ano je to pravda! Já, věčná pesimistka, už jsem se dlouho nezamračila (možná jen ze srandy), i když ta má ironie mi zůstane asi navěky :). Jediné co mě vcelku mrzí, jsou domácí hádky. Rodiče se hádají, převážně kvůli bratrovi a jeho věčným problémům. Ne že bych byla úplně svatá, ale snažím se dělat co můžu, abych to našim ulehčila. Hodně uklízím, je to jako nemoc. Ze začátku jsem to dělala z povinnosti a otráveně, později dobrovolně, aby se roodiče tolik nemračili a teď to už dělám automaticky a občas mě to i baví. Hlavně když se proženu po domě, utřu prach, vysaju a u toho si prozpěvuju, je to pro mě druh relaxace! Kvůli tomu, že hodně sedím, ve škole a potom doma, když se do školy připravuju, tak mě dost bolí záda (doslova trpím) a ať cvičím jak chci, tak mi nic nepomáhá. A právě uklízení je pro mě spása! A když si k tomu ještě udělám procházku po všech zdejších sekáčích, tak to je teprve paráda :)! Záda mě začaly bolet až teď, když píšu článek, protože tu sedím už snad dvě hodiny, ale nedá se, leze to ze mě jak z chlupaté deky.
Uff musím se jít protáhnout, mám pocit, že se mi asi rozsype páteř!
:) Mějte se hezky...
P.