Vysvobození....

V pondělí se mi strašně nechtělo do školy. Skoro jako bych věděla, že do ní nepůjdu. Takový zvláštní pocit to byl. Jestli jste četli minulý článek, asi víte o čem budu mluvit. Sama sebe jsem překvapila, když se mi podařilo vstát tak brzo, obléct se a přijít do školy.  Odbyla jsem si projev. Nezávisle na výsledku hodnocení mé práce jsem byla štastná, že to mám za sebou a všechno ostatní mi bylo úplně jedno. Před osmou hodinou jsem opět opouštěla školu (měli jsme totiž na 7). Zatímco já mířila z kopce, potkala jsem snad miliony studentů, kteří šli právě v protisměru. Pomalu se táhli do toho šíleného kopce a divně se po mě dívali. Doběhla jsem na zastávku a za chvíli jsem už seděla v ordinaci své milé paní doktorky. Asi si o mě musela myslet, že jsem bázen, když jsem si od ní s obrouvskou radostí a úsměvem na tváři brala recept na antibiotika a doslova nadskakovala nadšením, když mi říkala, že minimálně celý týden musím ležet doma, vařit si čaj a odpočívat. Jupíííííí!!!! Po tolika dnech neustálého stereotipu a chození do školy bez přestávky konečně chvíle volna. Bohužel, jak mě doktorka varovala, po těch prášcích je mi vždycky špatně a tak skutečně ležím, piju čaj a hledím do blba. 

Našla jsem nějaké staré knihy, které jsem četla, když jsem byla trochu menší a milovala jsem je. Obzvlástě příběh o Branách času, ten patřil k mým nejoblíbenějším. Přečetla jsem dva své nejmilejší díly a musím říct, že jsou pořád stejně dobré. Myslím, že jsou to knihy pro všechny věkové kategorie, protože dokonce i tátovi se ty knihy líbily a to má táta teda velmi specifický výběr a nečte jen tak něco ;). Vyhrabala jsem taky nějaké staré gossip girl a Harryho Pottera, kterého jsem taky už dlouho nečetla. Připravuju se na to, že zítra budu v objevování pokračovat a uvuidím, co vyhrabu. Třeba své staré sešity do dějepisu, které tak postrádám, protože ta naše gymplácká učitelka je totálně nemožná.