Non schoale sed vitae discimus.

Ahoj. Jsem tu, abych si zase trochu postěžovala. Musíte to omluvit, protože v podstatě nemám co psát jiného. Nic se nezměnilo. Škola je příšerná. Každé ráno cítím neuvěřitelnou úzkost, když vím, že tam zase musím jít a děsím se toho co mě čeká. Těžké písemky se pro mě staly tím nejmenším zlem. Jsou to totiž věci, na které se člověk dokáže (nebo má alespoň možnost) naučit. Nejhorší je zkoušení, které mi neustále znepříjemňuje život a už jsem pronesla asi milion motliteb -  něco v tom smyslu jako: "Prosím, ať me nevyvolá. Prosím, ať měš nevyvolá.......".   Nejhorší ze všeho je asi zkoušení z biologie, čtverky lítali skutečně ve velkém, jelikož zkoušela vždycky více než jednoho za hodinu. Čtvrt roku jsem to přežívala se svými motlitbičkami a nervy sem měla tak v kýblu, že jsem to nevydržela, celý týden se šprtala jak blbá a nechala se konečně vyzkoušet. Uf, přežila jsem to, se známkou jsem velmi spokojená a mám zase na chvíli pokoj. Ovšem tohle nemůžu napsat o zkoušení z chemie, kdy prosím nebyla chyba na mé straně, ale na straně učitelky. Měla asi prostě nějakou blbou náladu nebo co a pěkně mě sjela. Cítila jsem jako naprostý idiot a měla jsem chuť se na ni rozeřvat a nebo jí alespoň jednu vlepit. Jako, nepopadla jsem tak špatně, ale ta její jízlivost a sarkasmus mě naprosto šokovali. Myslím, že zrovna minulý týden jsem něco takového dělali v psychologii - Lidé, kteří vykonávají nějakou práci s lidmi (např. učitelé :)) by měli dokázat potlačit svou náladovost. Chápu to, že to někdy může být těžké, když vás za ten den naštve pár lidí, ale vybít si to pak na někom, kdo za nic nemůže je pěkně hnusné. Fuj, nenávidím ji. Další super, bezva, cool zpráva je, že učitelka v zemáku se rozhodla zkoušet zcela nečekaně, psát písemky zcela nečekaně a nutit nás k tomu, abychom se učili neustále a pořád dokola. Je to děs. My tu školu prostě fakt neflákáme, ale chápejte, jak se máme učit do deseti předmětů tak, abychom v nich dobře prospívali. Vždyť to se přece nedá zvládnout. Prostě nedá. Nehodlám se kvůli tomu zbláznit prostě. Jetliže se musím vracet ze školy domů dvakrát týdně v pět, jednou v sedm a to ani nepočítám nulté hodiny, kdy prakticky všichni usínají, k tomu navíc mám taky určité mimoškolní aktivity, se kterými to vypadá bledě, jelikož na ně prostě nemám čas, tak se nemůže nikdo divit, že už mi z toho pěkně hrabe. Navíc to třídní korunovala tím, že v naše věku nás nic pěkného nečeká a že bychom se stejně jenom nudili, tak se máme alespoň učit. Ona asi nebyla nikdy teenager. Musím ovšem podpořit alespoň tělocvik (který jsem na základce nenáviděla), protože se stal tím nejpohodovějším předmětem, s čímž taky souvisí bezvadný kolektiv skládající se ze samých skvěých lidí, bez kterých by se to tam asi nedalo ani vydržet. Mámě čtvrtletí a v jídelně nám uvařili první dobré jídlo - POTLESK  prosím! :D Tak nějak si v poslední době uvědomuju, jak jsou přátelé skvělí a naprosto nepostradatelní. Je potřeba, udělat si srandu z nepříjemné věci, potřeba soucitu nebo povzbuzení, odreagování. Zítra mě čeká děsiví den, jestli mě neskolí první hodina  (která bude asi nejhorší) , tak určitě druhá a jestli přežiju třetí, tak už přežiju všecko (to mimochodem říkám v poslední době dost často :D).

Mějte se!!! :)