Tak jsem dneska úspěšně strávila celý den na gauči, sledovala televizi a příležitostně si četla (když už nic, tak alespoň povinnou četbu) :). Neustále si říkám, že už musím začít cvičit, ale když mě se tak nechce.... Jsem hrozně líná. Lenost je nemoc. A měla bych se dát léčit. Dočetla jsem konečně jednou knihu, kterou máme jako povinnou četbu. Dalo mi to sice zabrat, protože mě šíleně nebavila a tak jsem se na nic dost špatně soustředila, ale nakonec jsem to nějak zvládla a dokonce jsem si i pamatovala, o čem byla :D. Tak jsem to hned sepsala, jak nám nařídila paní profesorka, abych měla přehled do budoucna :P. Kromě toho jsem se taky s vervou vrhla na poslední, tedy 3. díl Zlatého kompasu s názvem Jantarové kukátko. Je to super knížka, stejně jako její předchozí díly, a už se nemůžu dočkat toho, až zjistím, jak to všechno skončí :).... Nejlepší je, že máme teď 4 dny volna!!! V pondělí jsme dostali totiž ředitelské volno + ještě v úterý je svátek, takže to znamená, že se teď můžu do neděle flákat a učit sem začnu až v pondělí :D.. Nojo, holt jsem neměla chodit na gympl, tam to učení doslova fičí :D. Ve středu bohužekl začínáme hned první hodinou angličtinu, takže se mám rozhodně na co "těšit". Doufám, že mě učitelka neseřve jak minule, protože to ona dělá moc ráda a moc často. Ovšem angličtinu, jako jazyk moc miluju a nenechám si ho od ní znechutit! To tedy rozhodně ne! Koncem roku pojedu do Anglie. Asi na týden. A těším se opravdu MOC! :D Nemůžu se dočkat! Cestou se zastavíme ve Francii, takže to je samozdřejmně jen další plus. Budeme tam chodit po památkách, slavných muzeích, po různých historických místech, přeplujeme La Manche (doufám, že jsem to dobře napsala) a hlavně budeme bydlet v anglických rodinách! Na to se opravdu moc těším, i když se zárověň bojím toho, jaká ta rodina bude. Když jsem ještě chodila do pěveckého sboru, bydlela u nás jeden týden holka z Prahy. Byla asi o rok starší, ovšem byla s ní velká sranda, a moc jsme si to užily :D. Když jsem pak jela zase na týden k ní do rodiny, úplně sama, jako desetiletá holka, byla jsem posraná až za ušima. Ovšem její rodina byla moc hodná, skvěle se o mě postarali, poprvé v životě jsem navštívila Pražskou ZOO a ještě donedávna jsme si s tou holkou dopisovaly. Samozdřejmně zezačátku to byly 3-4 dopisy ročně (a i to není nic moc). Potom se to zmenšilo na 1 dopis až nakonec naše dopisování přestalo :(. Nastoupily e-maily, takže dopisů nebylo třeba, ovšem e-mail není zkrátka taková sranda. Není to to kouzelné očekávání, když držíte v ruce dopis, který je vám adresován a těšíte se, co zajímavého se v něm dočtete. To jsem na tom vždycky milovala . Teď už si z nikým nepíšu, ale co bych dala za jeden pěkný dopis, nebo pohled od svých vzdálených kamarádek. Holt vztahy na dálku, pokud nejsou nějaké dlouhodobější, nebo hlubší zkrátka vymizí. Je možné, že když dobře pohledám, ješte nějaké staré dopisy najdu a budu si je moct s radostí číst a vzpomínat, ovšem uklízela jsem si ve stole již tolikrtá a na žádné dopisy jsem nenatrefila, tak o tom dosti pochybuju. To mi připomíná, že jsem nedávno natrefila na skvělou knihu od socioložky Jiřiny Šiklové - Dopisy vnučce. Je to velmi čtivé, poučné i vtipné a tak to můžu jen doporučit :).
